Jelikož jedním z koníčků mého milého je i psaní fantasy povídek (a také kreslení), pravidelně se tu teď bude objevovat i jeho tvorba :). První část příběhu si můžete přečíst dále.
Sirotek z měděného dolu
Podvečerní slunce ozařovalo strohé svahy Měsíční hory. Tvar hřebenu připomínal půlměsíc a hora ze tří stran ohraničovala trpasličí území. Čtvrtou, západní, měla již brzo uzavírat mohutná hradba, v tu chvíli druhým rokem ve výstavbě. Na jihu hradba navazovala na neschůdné skály, na severu šlo ještě z vnější strany hory přejít dovnitř půlměsíce po širokých římsách vysoko nad hradbou. V tom místě zemi Měsíčních klanů střežilo opevněné město Torn. Najít vchod bylo pro cizince takřka nemožné, zatímco trpaslíci je mohli ostřelovat puklinami ve skalách nad římsou. Nechráněný zůstával už jen Ovčín, pastevecká vesnice asi dvacet mil na vnější straně od Tornu. Obyvatelé Ovčína se spoléhali na rozhled ze strážní věže nad vesnicí a zatím vždy před nepřáteli unikli do Tornu. Co se týkalo méně početných nepřátel, zejména vlků, horských lvů, skřetů, trollů a obrů, měl Ovčín svého ochránce. Balur, syn Balthorův, se po vzoru svého dobrodružného otce, stal bojovníkem a z Ovčína si udělal předsunutou základnu, odkud vyrážel na výpravy do míst, vně půlměsíce, která si otec zaznamenal jako možná naleziště ztracených tajemství a pokladů, ale již se tam nestihl sám vydat. Obyvatele vesnice vždy statečně bránil a vážil si jejich pohostinnosti a důvěry. Tu s předzvěstí otcova jména nebylo těžké získat, i když byl ve skutečnosti až druhým Balthorovým synem. Prvorozený syn, Fargot, neuznával otcův styl života a stal se úspěšným obchodníkem, vyvážel k lidem ze západu trpasličí výrobky a vracel se s hojnými zásobami potravin a jižních vín. Když se však ukázalo, že většiny úspěchů dosáhl podvody, krácením daní a často i vydíráním, otec se ho zřekl a vše odkázal Balurovi. Fargot se od té doby charakterem ještě zhoršil a shromáždil kolem sebe bandu rváčů a podvodníků. Z města ale vykázán nebyl. Jeho obchod byl stále užitečný, navíc byl většinu času stejně na cestách za zbožím. Balur proto musel otcovy poklady schovat do skrýše a klíč od ní nosit na krku, aby se k nim Fargot nedostal.
Oba bratři byli toho dne ve městě. Oba mohutní trpaslíci plavých vlasů a plnovousů spletených pod bradou do tlustého copu. Balur měl cop i na hlavě, Fargot nosil vlasy v kratším střihu ulíznutě vyčesané dozadu. Rodinnou podobu nezapřeli, jen Balur měl výrazné husté obočí a Fargot kulhal na levou nohu od chvíle, kdy naposled s nechutí pod dozorem otce trénoval boj a při zpackaném krytu ho otec nechtíc zranil. Byla to už dlouhá léta, Fargot přesto otce a pak i "povedenějšího" bratra s každým zmrzačeným krokem nenáviděl. Sestupoval rozmrzelým kulhavým krokem po kamenných točitých schodech dolů do zatuchlé síně alchymisty Orta. Krámek napůl plesnivých polic, plných obludných přísad i neméně nevábných výtvorů plešatého a výjimečně hubeného trpaslíka, páchnul směsí několika samostatných pachů. Fargot byl zvyklý i na nepříjemné obchody. A teď potřeboval něco, s čím by rozuměl cizím jazykům a dalo se to rychle koupit.
Balur tou dobou klečel před sochou svého otce v jeho hrobce ve starých dolech a ve světle svíce odříkával rodovou přísahu. Trpaslíci používali odedávna vytěžené doly jako pohřebiště. Bylo to jednak praktické a také symbolické. Nejen, že velká část lidu tak byla pohřbena, tam kde prožila většinu života. Trpaslíci také podle pověstí věřili, že za dlouhá staletí se těla mrtvých trpaslíků změní v rudu takových kvalit a vlastností, jaké měli za živa, jako věčný odkaz jejich charakteru. Každý chtěl být pevným kovem, každý chtěl být dobrým trpaslíkem. I ruda dolovaná z hory mohla být těly dávných předků a trpaslíci se k ní chovali s úctou. Plýtvání, špatné zpracování, nebo prodej kusů z kvalitnějších materiálů cizím rasám, to vše bylo nemyslitelné.
A tak jako dva bratři, žilo i město svým životem. Kruhové náměstí s pěti patry ochozů dílen a obchůdků znělo hlasy, údery kladiv a tichým syčením lávy dole vprostřed kruhu. Kouř stoupal k odvětrávacím šachtám nahoře v mohutné kopuli. Na východ se z náměstí oddělovala široká chodba k radnici, kde zadumaně seděla Rada nad sestavováním Tornského podílu na rozpočtu Hradby. Na severu v dolech znavení horníci hlasitě večeřeli. Živit takové město nebylo jednoduché. Elfové i trpaslíci za svou dlouhověkost platili náročnou výživou, s množstvím živin, bez nichž se dokázali chvíli obejít, ale dlouhodobé vystavení lidskému jídlu znamenalo pro jejich tělo strádání a postupně slábli. Zatímco elfové jedli jídlo bohaté na vitamíny, jen to nejkvalitnější a nejčerstvější a valnou většinu potravin vyhazovali jako nedostačující, trpaslíci se soustředili spíše na kvantitu než kvalitu. Vzájemné návštěvy trpaslíků a elfů v jejich domovinách nebyly časté ani dlouhé i z toho důvodu, že trpaslíci u elfů trpěli hladem a elfové u trpaslíků nechutenstvím. Horníci večeřeli v jídelní síni, kde vařili a drhli hrnce sirotci, převážně po jejich kamarádech z dolů.
Jeden z těchto sirotků, mladý Sart, už spěšně odvedl svou práci a běžel tajně sledovat výcvik městské stráže u kasáren na západě. Správkyně sirotčince Hydala neviděla ráda, když se plížil za runami zdobenými sloupy vojenské síně, ale Sart, sirotek z Měděného dolu, nechtěl být kuchařem. Měl svalnaté, na trpaslíka mrštné tělo, neváhal se rvát a při porcování masa v kuchyni viděl před sebou spíš nepřátele než skopové. Chtěl být válečníkem a s řeznickou sekerou z kuchyně potají máchal v každém nestřeženém okamžiku. Schovávání mu ztěžovala ryšavá hlava a cop na bradě, ale stíny sloupů vytesaných do skály zase výborně spolupracovaly. Od kamene se odrážely rychlé těžké kroky budoucích Tornských stráží, funění a hekání, nárazy zbraní a křik Arna Zjizveného. "Neútočí paže, ale celý trpaslík! Rotace trupu, odraz zadní nohy! Bjorne, nejdřív zbraň, pak tělo, jinak vběhneš soupeři do rány. A k čemu máš ten štít, když ho v útoku necháš za zády?!" Každou výtku následovalo názorné a bolestivé předvedení, co a proč bylo špatně. Každá obdržená rána, ale za kus Arnových zkušeností stála. Byl starým a uznávaným bojovníkem, vlastnil i palici vyráběnou technikou znějícího kovu. Kov zbraně se v pohybu a při nárazu rozeznívá a chvěje. Kovářští mistři dlouhověkých ras znají tajemství toho, jak tyto vibrace zesilovat a soustředit do úderu, který pak má znásobenou sílu. Zbraně jsou z tenounkých vrstviček několika materiálů, a jak jeden proplétá druhý, vytváří dlouze a pečlivě spočítané trojrozměrné vzorce, navazující na vlastnosti jednotlivých kovů a zesilující rezonanci. Výroba trvá i více než dva roky a pokud se kterýkoli krok pokazí, je výsledkem jen "obyčejná zbraň". Pokud ale každý dílek skládanky zapadne na své místo, zbraň je skutečně mocná. Tak mocná, že jen ti nejzkušenější bojovníci s léty vytříbeným citem pro zbraň a její kinetiku, dokáží energii úderu a zpětný ráz zkrotit ke svému prospěchu. Jinak je zbraň smrtelně nebezpečná spíše tomu, kdo ji špatně použije. Jen několik lidí to zvládlo za svůj krátký život a i mezi trpaslíky a elfy se tímto uměním pyšní jen ti nejlepší ze starých a zkušených. Každá rasa má svůj vlastní způsob, trpasličí zbraně hřmějí temným hučením, elfí zpívají ostrou zvonivou melodii. Energie úderů, uvolněná při nárazu, zbraň zahřívá a jak se kumuluje, každý úder je silnější a silnější až do chvíle, kdy je majitel schopen rozpálenou zbraň zvládnout. Podle legend pak kov zbraně žhne ohnivou září a rozpaluje se až doběla. Arn byl součástí legend. Když Tornská stráž pomáhala Severnímu klanu dobývat jejich pevnost, které se lstí zmocnila horda skřetů, probojoval se až k velké kamenné hlavní bráně. Jeho palice vydávala bíle nažloutlou záři a Arn bránu jediným mocným úderem rozrazil. Při úderu se uvolnila mohutná tlaková vlna, která Arna mrštila daleko vzad a úlomky brány prorazily jeho zbroj i přilbu. Od toho dne, nese Arn přízvisko Zjizvený. Koran Mrazohlas zase za dob války s krolly, jenž v sobě díky svému divokému původu měli část démona a s léty se jí učily probouzet a využívat, bránil Podhorský hrad na jihu. Krollí horda už běžela nad propastí po mostě do velké věže v čele se svým hrozivým náčelníkem. Most držely dva mohutné řetězy, ale byly přiliš daleko, aby je Koran dokázal rozbít, strhl proto ze zdi šavli elfích mistrů, kterou na důkaz spojenectví s elfy proti krollům vyměnil za stejně mistrovskou trpasličí sekeru. Několika prudkými přesnými máchnutími čepel rozezněl až na úroveň, kdy moc zbraně zraňovala rychlostí seku paži nositele. Pak vší silou sekl do vzduchu proti řetězům. Zbraň zvonivě zakvílela a řetězy byly i na dálku rozetnuty. Krollí horda tak přišla v propasti pod mostem o svého náčelníka a jeho nejsilnější bojovníky a tak se odtáhla domů porvat o post nového vůdce. Zesláblí boji mezi sebou pak krolli přijali příměří a stáhli se hluboko do svého území. Koran se svou paží potrhanou a ochrnutou po onom seku odjel mezi elfy, kde mu ji nejlepší léčitelé hojily šest let. Tak zněly příběhy.
Arnova cvičná palice měla na konci topora jen svázanou slisovanou slámu, přesto nebyla tak lehká a měkká, jak se na první pohled zdálo, ostatně to ani učitelovy údery. "Cvičí se někdo z vás k tomu být v oddílu zvědem?" V odpověď na dotaz starého veterána a učitele zvedl ruku jeden menší a hubenější mladík s tmavě hnědými vlasy a vousy. "Výborně. " řekl Arn "A nechceš nám něco říct?"
"Ne, mistře. Já… nevím." divil se upocený cvičenec.
"V tom případě pojď ke mě." nařídil Arn a hned jak ubohý žák přiběhl, dostal Arnovou palicí ránu, která ho tvrdě posadila na zem. "Tohle bylo právě za to, že nevíš. Máš-li být naším zvědem, měl bys vědět, že jsme právě neoprávněně sledováni!" Směrem ke sloupu, ke kterému se z druhé strany s nepříjemným mrazením v zádech tiskl překvapený Sart, dodal: "A ten kdo se k nám plíží, je většinou náš nepřítel!" Do slova nepřítel, dal starý válečník poctivou dávku zášti a nevlídnosti. Sart jen doufal, že ho Arn pořádně neviděl a že dostane možnost se zase odplížit pryč. Netušil, co by mu udělal, kdyby ho chytil, jen věděl, že příjemné by to nebylo. Jeho druhá část toužila zpoza sloupu vystoupit a doufat, že by snad projev cti a odvahy přiznat se a přijmout následky mohl udělat ten správný dojem. V duchu se viděl, jak Arnovi sdělí své přání stát se bojovníkem a ten mu dá šanci se zapojit do výcviku spolu s ostatními. Bláhová myšlenka. Kdo by ten výcvik platil? A kdo by při něm sirotka živil, platil mu výzbroj a roztrhané šaty? Starý přísný voják s ním nejspíš udělá krátký bolestivý proces. Ovšem pokud tu mizivou šanci nezkusí využít, stejně bude postaráno, aby už výcvik nikdo nerušil. A to by znamenalo zůstat v kuchyni u dolů a třeba nadosmrti tam drhnout hrnce nebo dělat něco podobně nezajímavého.
"Velice se omlouvám, Mistře výcviku, nechtěl jsem nikoho rušit." vstoupil Sart do světla lampy na sloupu a nervózně se omlouval z hloubi svých roztřesených kolen. Řeznickou sekeru, tajně vypůjčenou z Hydaliny kuchyně, se trochu marně pokusil skrýt za zády, čímž na ni upoutal ještě větší pozornost.
"Do síně plné budoucích Tornských stráží, na kterých budou záviset životy a bezpečí celého města, se, nutno říct dost neohrabaně, vplíží ozbrojený cizinec a nikdo si ho nevšimne? Vážně?!" Vzteklá slova se rozléhala a odrážela od kamenných stěn, aby uši přítomných mohla trhat hned v několika hrozivých ozvěnách.
"Nevím, koho vsadit do žaláře dřív!" Tváře většiny přítomných zrudly a hlavy se sklonily dolů. I Sartova tvář by se moc ráda odvrátila od pohledu rozezleného válečníka, ale nějak snad ani nemohla. Zírali si nekonečnou chvíli do očí. Mistr Arn Zjizvený, syn Ronův, Kapitán městské stráže, hrdina mnoha bitev, ochránce Tornu v pevných vysokých botách, nýtovaných kožených kalhotách, s rudou prošívanicí přepásanou širokým opaskem z nejlepší kůže a se zlatem zdobenou sponou a proti němu stál roztřesený Sart v umaštěných hadrech.
"Kdo jsi a co tu chceš?"
"Jmenuji se Sart a vždycky jsem chtěl..."
"Sart kdo?!"
"Sart, Sirotek z Měděného dolu, pane."
"A vždycky jsi chtěl víc, než vařit horníkům, mám pravdu?" Na odpověď nečekal a pokračoval dál.
"Horníci musí něco jíst a z jejich rudy a uhlí zase žije celé tohle město a tobě nevoní odvádět svůj díl práce. Radši kradeš sekery z kuchyně ženy, která se o tebe celou dobu dobrovolně stará! Byl jsi poctivý kuchař a místo toho ses rozhodl stát zlodějem! Gratuluji velice. Myslíš si snad, že tě teď začnu učit bojovat a budu věřit, že budeš plnit rozkazy vojáků, když neplníš ani rozkazy z kuchyně? Ne! To by sis musel vážně zasloužit. Zatím se hodíš snad jedině do Fargotovy bandy, ten prý hledá někoho na nějakou pochybnou práci. Za to, že ses alespoň přiznal, ti dovolím odejít, ale radím ti, sirotku z Měděného dolu, zůstaň radši u hrnců než u krádeží a špinavých obchodů. A teď se mi kliď z očí."
Sart sklonil hlavu a odešel jako po výprasku. Kdyby ho Arn zmlátil cvičnou palicí, snad by mu bylo líp. Muž, který by ho mohl dostat z jeho nuzného a hlavně nudného života po něm chce, aby právě v tom životě pokračoval dál a ještě se cítil provinile, že se mu takový osud nelíbí. Vařit horníkům by přece mohl kde kdo. Fargot je sice známý svými nečistými obchody, ale s ním by se na cestách za obchodem třeba podíval i dál za hranice města než k Ovčínu. Nebo si u něho vydělá a jednou si výcvik třeba zaplatí. Díky Arnovi alespoň ví, že Fargot někoho hledá. Jakmile bude mít zase šanci na chvíli utéct ze sirotčince, najde ho a zkusí štěstí u něj. Nebo by měl Hydale raději rovnou říct, že už její péči nepotřebuje.
